Jen tak

R.I.P. Dadriva (2000 – 2009)

Tenhle nápad není můj, ale nakonec mi přijde docela použitelný. A tak vzniká krátký a nedůležitý nekrolog DD-ho.

Dadriva se mnou trávil dlouhých 9 let (původně jsem myslel, že je to méně, ale podle historicky doložitelných faktů asi ne). Vznikl v dobách, kdy jsme si dělali srandu z “gangsta” slovníku, a mluvili s hojným použitím anglických zkracovaček. Vznikl v dobách, kdy jsem hledal univerzální přezdívku. A jak už je o mně známo, k autům mám hodně blízko, takže gangsta překlad spojení “the driver” logicky vyústil v “da driva”. Byly tam i jiné variace – da drumma, da gonna a tak podobně.

Když jsem pak v roce 2003 zakládal blog u Dana Dočekala na pooh.cz, zrodil se Dadriva bloger, který se mnou zůstal až do dneška. Zažili jsme toho spolu mnohé, od zuřivých diskuzí pod články až po několik zajímavých událostí s hezkými a vilnými slečnami. Život Dadrivy se výrazně rozrostl, nebyl to jen blog, ale také účast na diskuzních fórech, vlastní Flickr účet, členství v několika klubech a spoustu dalšího. Za 9 let se mnou prostřídal několik aut, v další spoustě z nich jezdil a psal o nich, zbláznil se do Top Gearu .. no však to znáte. Po pracovní stránce byl DD znám jako nacistický IT manager nebo administrátor, který svíral svěřenou infrastrukturu železnou rukou a odmítal všechny požadavky od ostatních. Byl tak téměř pravým opakem mého pravého já ;). O tom by mnozí mohli ostatně vyprávět…

Bylo to fajn 9 let. Přemýšlím, zda mi bude chybět. Asi ano, jak už to bývá, zvyk je železná košile. Ale pryč se sentimentem, nejsme přece úplně na pohřbu :).

Na závěr mi přijde vhod kniha “Zápas s nebem” od J. M. Trosky, z níž můžu citovat: “Kapitán Nemo nemiloval dlouhých loučení. Krátký stisk ruky a nashledanou bylo vše.”

Nashledanou!

Read More

Zážitek : Zátěžové testy na FTVS

Kolega mě uvrtal do takového nápadu. Prý že si necháme změřit výdrž organismu na zátěžových testech. Našli jsme jedno pracoviště přímo na FTVS, kde byli příjemní a ochotní lidé, a dnes tam vyrazili. Nebudu vám nalhávat, že jsem byl trochu nervózní, ale nakonec to byla docela sranda.
Jakožto amatéři jsme byli zcela nesoběstační, když došlo na otázky, co vlastně chceme měřit a proč tam jsme, leč rafinovaný personál se nás hned ujal, a velmi rychle přišel na to, že chceme otestovat výdrž a hraniční frekvence pro další trénink.

Nejprve zvážit, změřit výšku a tuky a pak objem plic. Přichází první test, během kterého foukáme do chytré krabičky, která posléze vyplivne jakýsi výsledek. Maník u stroje mi tyká a dovídám se, že musím dýchat 3x normálně a pak nabrat co nejvíc vzduchu do plic a co nejrychleji posléze vydechnout až nadoraz. To vše třikrát. Dostávám kolík na nos a jdeme na to. První dva pokusy vyluzuje můj hrudník při prudkém výdechu zajímavou kakofonii zvuků, ale nedám se odradit a na třetí pokus se fakt snažím. Rachocení z hrudníku přichází i teď a když dofukuju zbytky vzduchu až do modra, přístroj už tiskne výsledek. Prý mám nadprůměrnou kapacitu plic (díky sportu) .. vida, aspoň něco.

Následuje kolo s dýchací hadicí. Nejdřív 2×4 minuty zahřátí a potom samotný test. Zátěž je udávána ve Wattech, které musím vyprodukovat, abych překonal odpor kola. Při konci druhé rozcvičky končíme na zátěži 200 wattů a začínám se slušně potit. Přichází krátká pauza, během níž se snažím psychicky podpořit svaly na stehnech a sám sebe zhypnotizovat k nejvyššímu výkonu. Po třech minutách znovu usedám na kolo, zakusuju se do hadice a začínáme. Zátěž 200W, další se přidává po minutě. Půl metru ode mě vidím velké LCDčko s časem a údaji o tepové frekvenci, průtoku kyslíku a dalších věcech, kterým nerozumím. Minutu od minuty je mi hůř a hůř, pot ze mě leje, ale nevzdávám se. Holka u stroje mě motivuje výkřiky “Dobře jedeš, ještě, ještě, přidej, to dáš!” a kolega stojí vedle mě a šermuje mi před obličejem lahví vody. Soustředím se jen na počítadlo rychlosti otáček a snažím se udržet kolem devadesátky. Šlapu už pět minut. Pak pět a půl, a nakonec i šest. Tep mi vystoupá až na 193 a je mi naprosto jasné, že během 20 vteřin buďto zkolabuju, nebo přestanu šlapat.

Zastavuju se na čase 6:37 s konečnými 320W zátěže. Dýcham jako lokomotiva v posledním tažení, kolem mě je louže potu, ale jsem spokojený (kolega ušlapal jen 2,5 minuty, ovšem je pravda, že má vrozenou srdeční vadu :)). Tiskne se report, vzápětí mě jiná slečna bodá do prstu, aby nabrala krev kvůli kyselině mléčné a já ještě došlapávám dalších 3 minuty, abych po seskočení neupadl. Dalších 20 minut se snažim vychladnout, pak sprcha, zaplatit a hurá pryč. Výsledky s analýzou dostaneme do týdne mejlem, ale prý jsme dopadli docela dobře. Na kancelářské krysy.

A dojmy teď? Půl dne jsem ještě chrchlal, jak se plíce dostávaly do původní velikosti. Ani kouřit jsem nemohl (aha, to vlastně nevíte, že už od ledna zase kouřím; o tom napíšu jindy). Nohy mě bolí, do schodů se mi blbě leze, ale celkový dojem? Mám ze sebe radost .. a endorfiny ve svalech teď pracují v můj prospěch. Rozhodně doporučuju!

Read More

Eric Singer v Praze – byl jsem tam!

Jsem zpět z koncertu, který se odehrál dnes večer v Retru na Vinohradech. Ačkoli jsem si to užil, mám několik neutrálních dojmů z celé akce. Primárně osazenstvo v publiku. Zvláštní skladba lidí, hodně starších lidí s KISS bundami. Odhadem do 500 duší, spíš méně. Kromě kotle a těsné blízkosti podia nikdo netleskal, neječel, nedupal, nehrozil, neskákal. A to je škoda. Protože ať se kapela snažila sebevíc, lidi se nenechali strhnout šlapajícími hitovkami od KISS, Motley Crue, Deep Purple a nakonec Queenů. Takže Singer na bicími neustále koukal okázale na hodinky, předstíral znudění a provokoval jak se dalo. To samé zbytek kapely. Jenže to nefungovalo.

Nevím proč. Lidi byli zkrátka strnulí, pili pivo a koukali se. Já stál na galerii nahoře a kromě mě a kolegy nikdo nahoře netleskal do rytmu, ani nehulákal refrény slavných pecek. Zvláštní. Přitom hráli výborně!

Pak není žádné překvapení, že po 90 minutách kapelka prchla, a jediným pozitivem bylo, když Eric oznámil rozdávání autogramů a fotografování po krátké pauze. Čehož málokdo využil, neb se u šatny rázem vytvořila monstrózní fronta. Nu co – viděl jsem podruhé naživo Erica, ověřil si, že nehraje žádné komplikované věci, a že s menší soupravou, než mám já, zahraje asi tak stokrát víc. A tudíž, že se musím ještě hodně učit a cvičit. Celkově to ale bylo fajn.

Read More