Archives

Jeremy Clarkson o Top Gearu

Dlouho jsem nic nepřeložil, ale dneska jsem si vybavil jeden JCho sloupek v tištěném Top Gearu. Vyšel už v roce 2006, ale pořád mě hodně baví, tak jsem ho přeměnil do češtiny :).

— — —

Hned na začátku vám popřeji šťastný nový rok. Upřímně doufám, že si užijete čtení Top Gearu během následujících 12 měsíců, protože jak se zdá, televizní program tohoto jména se už moc objevovat nebude.

Díky Wimbledonu a podivné posedlosti BBC kulečníkem, variace karambolu pro chudé, a Světovému poháru, což je hra, v níž lidé s nestoudnými příjmy běhají po hřišti, už zkrátka nezbyde místo pro pořad, na který by se normální lidé třeba i rádi dívali. Mám za to, že v roce 2006 poběží pouze jeden díl Top Gearu, a bude to ve čtvrtek, v srpnu, zrovna když budete na pláži.

Nejspíš půjde o velké zklamání pro zástupy dospívajících slečen, které si pustí televizi, aby sledovaly Richardovy vybělené zuby, ale pro lidi, kteří na show pracují, to znamená požehnaný odpočinek.

Kdysi dávno byla výroba Top Gearu snadná. Projeli jste pár zatáček, nacpali něco málo tašek do kufru auta, které jste zrovna testovali, a pak hurá do střižny, kde režisér zacpal hluchá místa spoustou rockové muziky ze sedmdesátých let. Hotovo během 15 minut.

Jenže teď už ne, protože show přerostla v monstrum. Možná jste si všimli, že závěrečné titulky normálního pořadu projedou za šest vteřin, kdežto ty v Top Gearu naznačují, že jste sledovali Ben Hura.

Nejspíš se divíte, co teda všichni vlastně děláme? Samozřejmě spoustu času zíráme na Rachel a Sofii, naše produkční koordinátorky, ale jinak jsme v tom až po uši.

Kupříkladu závod Bugatti z Alby do Londýna. Je jasné, že někdo musel najít Bugatti, které bylo dostupné na šest dnů. Pak někdo musel vypravit dva štáby do Itálie, zatímco někdo jiný měl úkol najít čtyři volné minuty v diáři Richarda Hammonda, aby se mohl také přidat. Během těchto příprav jsem neustále visel na telefonu s techniky Volkswagenu, kteří Bugatti postavili. A pak jsem psal scénář. Nakonec jsme ale byli všichni připraveni.

Spousta lidí se ptá, jak tyhle závody děláme a jestli jsou reálné. No, řeknu to teď a tady, v tištěném magazínu, že opravdu jsou. Jedu za vodícím Range Roverem a nezastavujeme vůbec nikde kromě přestávek na dočerpání paliva. Během jízdy do Osla strávil kameraman 24 hodin v kufru a musel si ulevovat do plastových lahví, protože nebyl čas zastavit.

Mezitím se mě snaží James s Richardem ze všech sil porazit. Bereme to dost vážně.

Jenže režisér je na tom mnohem hůř. Když je závod u konce, musí projít znovu naše stopy, přidat spousty záběrů z celého závodu a k tomu ještě ty umělecké průjezdy auta kolem. To trvá obvykle tři dny. A pak se teprve začne stříhat.

Ke zpracování 32-minutového závodu s Bugatti bylo zapotřebí neuvěřitelných 33 šestnáctihodinových dní práce. To není ani minuta filmu za den, a těžko někdo tráví tolik času (nebo peněz) na výrobě reklamy. Je to taky hlavní důvod, proč Top Gear vypadá úplně jinak, než jakýkoli jiný pořad v televizi. Protože na něm všichni makají jako cvoci. A taky proto, že máme nejlepšího šéfa produkce z celé BBC.

Taky máme nejlepšího šéfa výroby. Na rozdíl od ostatních jemu podobných, kteří jsou placeni za spoustu obědů, tráví Andy Wilman celý den v kanceláři a řve na kohokoliv, kdo jde kolem. A když jdou večer všichni domů, jede do střihačského studia v centru Londýna, kde řve na ty, kteří tam zbyli. Během poslední sezony se nedostal domů před jednou hodinou ráno.

Je tak hrozně v zápřahu, že nestíhá očumovat Sofii a Rachel. Tuhle oznámil, že z kanecláře vyhodí všechny prvorozené, prý “aby udržel nadšení”.

Nakonec se filmy dokončí, sestříhají a normálně by se pak všichni sbalili a šli domů odpočívat. V Top Gearu ale ne, u nás jdeme všichni točit samotnou show. Natáčíme ve středu odpoledne ve starém hangáru, kde se dříve natírala letadla Harrier Jump Jet, což znamená, že se v úterý musí moderátoři sejít v kanceláři.

Richard tráví většinu dne se zubní nití anebo na telefonu se zubařem, James okukuje Rachel a pak se poflakuje po eBayi, kde hledá ceny starých motorek, jenže já musím napsat celou show a připravit rozhovor s hostem.

Ve středu si projdeme scénář a ujistíme se, že není napsaný francouzsky. Pak si dáme rychlou zkoušku v mrazivém anebo parném studiu. Pak si James dá tříchodový oběd protože už uplynulo dost času od chvíle, kdy měl tříchodovou snídani. A bude zhruba tak šest večer, kdy zasedne k tříchodové večeři. Richard nejí vůbec, protože to poškozuje vybělení zubů.

A pak je čas se přípravit. To znamená, že vytáhneme žehlící prkno a přežehlíme si košile – když strávíte 33 dní stříháním jednoho filmu, už nezbývají peníze na kostymérky. Anebo auta, která by nás dovezla do studia. Anebo salonek.

Zato máme stavební buňku. Tady se děje všechno podstatné. Není tam topení, internet, židle, ani místo pro doprovod hostů. Máme to tak rádi.

V létě sedáváme na trávě, sledujeme letiště, kde za druhé světové války startovaly stíhačky a sníme o tom, že jsme v RAF. A čekáme na začátek akce.

Ten přijde zhruba v půl třetí odpoledne, kdy se publikum nahrne do hangáru a zavřou se vrata. Někdy ve 14:28 vletí dovnítř pták a podělá Jamese. Anebo se James rozhodne, že má hlad a musí si dát další chod, popř. že musí jít na velkou. Takže zrovna když říkám “Prosím přivítejte Jamese Maye,” vidím ho jít na záchod s Daily Telegraphem.

V téhle chvíli máme na seznamu 190 tisíc lidí, kteří chtějí lístky se natáčení. S kapacitou 500 lidí týdně by trvalo asi 19 let, než bychom všem vyhověli. Víme, že být uvnitř je pro lidi událost, čili dáváme pauzu a stojíme všichni tři uprostřed davu, zatímco si nás účastníci fotí. Jamese tohle zneklidňuje, zčásti proto, že nerozumí foťákům v telefonech, ale hlavně proto, že nechápe, proč by někdo chtěl mít fotku někoho, kdo tráví většinu dne sezením na záchodě. Ovšem já středu miluju, stejně jako hukot ve studiu, když tam stojím a přemýšlím, proč se nikdo nesměje mým vtipům, a jak bude vypadat finální smích, který tam potom do záznamu domícháme.

Zbožňuju kvanta Red Bullu, který během všeho pijeme a záplavy cigaret, které vykouříme. A taky to, že neustále můžeme Hammondovi říkat gay. Zbožňuju energii, nadšení a reakce lidí, když jim pustíme filmy, na kterých jsme strávili tolik času. Bude hodně těžké dosáhnout stejného výsledku při sledování dvou chlapů hrajících kulečník.

No comments