Archives

Občas jsou ty nákupy dobrodružný

Na zimu jsem chtěl pro rodinné Volvo hezčí kola. Stávající plechy jsou sice punk, ale hliník prostě kombíku sluší, takže… Bádal jsem ve vodách nových ráfků (např. Dezent RE mě bavily), až mi kolega poradil, abych navštívil Volvo vrakoviště a podíval se, zda nemají nějaká originální a zachovalá kola tam. No tak jo…

Základním požadavkem bylo, aby celý nákup nestál nesmysl. Letní i zimní sada obsahuje 16” kola, takže jsem chtěl 16” elektrony, abych nemusel kromě ráfků nic dalšího řešit.

Našel jsem v Praze nejbližší vrakoviště, poslal poptávku a po kladné odpovědi se tam vydal. Bílé boty, světlé kalhoty a červené tričko se, jak se později ukázalo, nebyly úplně nejlepší volbou oblečení, ale to jsem nemohl tušit.

Už jen příjezd byl zajímavý. Příjezdová cesta způsobila, že se bílý lak služebáku během pár vteřin pokryl offroad vrstvou bláta, vody a zeminy. Když jsem zaparkoval na prostranství obsahujícím zhruba 100 vraků v nejrůznějším stádiu rozkladu, posedla mě obava, zda při návratu ještě bude čím odjet. Vlastně jsem čekal, že se z křoví vydere Brad Pitt v roli cikána z filmu Snatch.

Prodral jsem se mezi kusy motorů, karoserie, potrubí, převodovek a dalších nezbytných součástí až k vratům do hangáru, kde jakýsi člověk mlátil kladivem do auta na heveru. Pozdravil jsem a odpovědí mi bylo, že musím počkat na šéfa.

Po chvíli se zpoza hromady na dvoře vynořil seversky vypadající pán, který byl velmi příjemný, korektní, ale moc toho nenamluvil. Dialog probíhal zhruba takto:

“Dobrý den, já jsem tu pro ty šestnáctky na V70ku.”
”Aha. 2008?”
”Jojo, 2008.”
”Počkejte tady.”

Odešel do hangáru, odkud se po chvíli ozvala série kakofonických zvuků. Vrátil se.

“Pojďte se mnou.”

Ve snaze ochránit světlý oděv jsem protančil v uzounké uličce tvořené další neujasněnou vrstvou náhradních dílů. Celou dobu mi hlavou zvonila otázka, jak se v tomhle někdo může vyznat. Přišli jsme k regálu plnému gum, před nímž stály dvě sady gum. Pán se ke mně otočil a pronesl: “Tady.”

Prohlédl jsem kola a začala licitace.

“Tak jsou hezký, určitě půjdou na V70ku 2008?”
”Určitě.”
”Kolik za ně?”
Zkoumavý pohled. ”Deset.”
”Hm, to není málo, za to můžu koupit novou sadu.”
”Ne od Volva.”
”Hmhm…. A ty vedle?”
”To jsou sedmnáctky.”
”Taky na V70?”
”Taky.”
”Skoro bych řekl, že jsou hezčí.”
”Jsou.”

Byly.

“Co za ně?” ptám se.
”Dvanáct.”
”S gumama?”
Zavrtí hlavou. “Šestnáct.”
”Hmhm. Vyvažovačku máte?”
”Přes ulici.”
”Tak já sjedu pro peníze a pak to přejedem změřit?”
Přikývl.

Za deset minut jsem byl zpět s oběživem na ráfky. Pán nebyl v dohledu. Zůstal jsem venku a prohlížel si areál, kde by se z fleku mohl točit další díl Mad Maxe. Za pár minut se pán opět zjevil a nasedl do letité XC70, kterou i úspěšně nastartoval. Začal couvat do úzkého prostoru mezi horou palet a ocelovou konstrukcí. Ozvala se rána.

Pán vystoupil a zjistil, že nacouval do jakéhosi materiálu a shodil ho z palety. Na člověka, který předtím tloukl kladivem na dílně a nyní obědval pohodlně usazen na převodovce, šéf zavrčel: “Ukliď to.”

Otočil jsem se s autem směrem k výjezdu a čekal. Za chvilku se ozvalo troubení a XC70ka zamířila opačným směrem do hlubin areálu. Na tomto místě se sluší poznamenat, že snad bývá zvykem, aby vodicí vůz dovedl auto v závěsu do cíle. Nikoli ho ztratil. Seveřan byl jiného názoru, protože v oblaku černého dýmu mizel na klikaté silnici, aby vzápětí prohulil minimálně stovkou na oranžovou, zatímco já pouštěl o sto metrů za ním chodce na přechodu. Nakonec jsme se sešli v pneuservisu.

Pán přišel do dveří a říká: “Čau.” Potom směrem ke mně: “Pojďte.”

Na dílnu k vyvažovačce přišel zaměstnanec pneuservisu. Paranoidně jsem čekal nějaké divadýlko a dočkal jsem se. Kolo se roztočilo.

“To je nádhera, úplně rovný, jako nový, pane!” povídá mechanik. Koukám na displej vyvažovacího stroje a odečítám hodnoty. Po sundání ráfky kontroluju na praskliny a další vady.

“To snad nejni možný, to je nádhera!” ozve se výkřik z rohu, kde se točí druhé kolo. A pak třetí a čtvrté – se stejným výsledkem.

Prohlížím gumy, DOT z roku 2010, vzorek odhadem 80+ %. To jde.

“Kolik že za celou sadu?” ptám se znovu naivně.
”Šestnáct.”
”Tak já jedu zase pro prachy, sejdeme se u vás.”
”Mám ti to napsat na účet?” ptá se mechanik směrem k seveřanovi.
”Jo. Čau.”

Po dalších 10 minutách přistávám znovu na dvorku. Probíhá transakce, člověk z převodovky dostane do ruky pytle a příkaz, aby kola zabalil a naložil.

Pytel je navlečen a guma je přetočena a hozena do bláta na dvorku. Seveřan se vrací.

“Děláš si pr…? Jsou ty pytle na to, abys to házel do bláta, když ty kola půjdou do auta? Tak znova!”

O pár minut později odjíždím pryč, zatímco na dvoře postává člověk v obleku a bezradným pohledem se rozhlíží. Poslední úryvek stručného rozhovoru se mi do auta donese…

“Dobrý den, tak jak to vypadá s mým autem?”
”Špatně.”

Cestou do místa, kde skladuji gumy, se směju a počítám. Až do chvíle, než později zjistím, že rozměr gum na 17” ráfcích neodpovídá předepsaným na V70 (jsou o centimetr užší) a tudíž mě čeká ještě nákup nových letních pryží.

Chtěl jsem šestnáctky alukola bez gum za deset, aby nevyhazoval peníze a jen se zbavil plechů. Nakonec mám sedmnáctky za 16 tisíc s gumama, který nepotřebuju, a před sebou vizi nákupu nových letňáků za minimálně 14 tisíc. A to se vyplatí. Bodrý seveřan byl jen příjemnou třešničkou na dortu.

Disclaimer:
Samozřejmě trochu přeháním. Vrakoviště RC Volvo ve Štěrboholích je dobře zásobeno a pan Čížek seriozní, příjemný a efektivní, byť toho moc nenamluví. Všechno proběhlo bez komplikací, jednání férové, cena přiměřená a kola (Volvo Balder) jsou super.

Jen se teď zbavit těch 16” plechů s letními Continentaly, které stále mají 7 mm vzorku ;).

No comments