Archives

Rychlotest: Mini JCW cabrio

Těžko říct, jaký je oficiální název tohohle rozzuřeného bonbonu, každopádně v něm figuruje John Cooper Works, což znamená více toho, tamtoho, onoho a vlastně úplně všeho. No tak jo.

Před lety jsem se svezl s Mini Clubman, což mě vcelku bavilo, nebýt tragického automatu, který veškerý zážitek kazil. Slušně jelo, hravě si vyskakovalo a obecně vyvolávalo na tváři úsměv pokaždé, když se lačně vrhlo do zatáčky za doprovodu vyjící šestnáctky dopované turbem.

Černé kabrio JCW, které mě čekalo v garáži před pár dny, vysílalo signál naprosto jasný. Černá barva, černá střecha, černá kola. Gumy typu “šlupky”. Vnitřek krémový, téměř bílý. A šaltpáka a tři pedály. Dva, na poměry auta, velké laufy na prostředku zadního nárazníku. Boční silueta nahrbená. No tak jo.

mini1

Nejprve si shrneme základní fakta. Motor 1.6, výkon 211 koní, šestikvalt, váha 1305 kilo. Kola prakticky v rozích. Už jen to značí, že by mohlo jít o zábavné svezení, byť ta váha není vpravdě muší (pro srovnání – Focus RS MkI měl 215 koní a 1278 kg). Ale co, čísla jsou jedna věc, realita jiná.

Auto už od počátku vyvolává smích. Působí tak absurdním a svým způsobem komickým dojmem, že se zkrátka neubráníte úsměvu. Otevřete dveře, sednete si, rozhlédnete se a totéž. Náhodou se podíváte na zadní sedadla (kam se nic nevejde) a opět. Když jste náhodou trochu praktici, přejdete ke kufru, který má jen vyklopné dveře a dostanete další záchvat smíchu nad tou malinkou prostorou. A pak se vrátíte, sednete si a nastartujete.

nobur

Do kufru JCW se bez problémů vešel nůž do sekačky :)

Jedeme

Brblání šestnáctistovky je přiměřeně nakrknuté a chod se zdá být trochu nepravidelným. Auto má najeto ani ne 20 kilometrů, jde tedy o syrový výrobek. Instrukce jsou ale jasné – svezte se, neřešte. Tak polknu všechno svoje přesvědčení o záběhu, vypnu stabilizaci, zařadím krátkým pohybem ruky za jedna a vyrážím.

Spojka je lehounká a překvapivě měkká s celkem dlouhým záběrem. Ve srovnání s mým naftovým 3er je to trochu šok. Na rozjezd je potřeba aspoň 1200 otáček, motoru se na volnoběh moc nechce. Po výjezdu z garáží se ke mně začnou řítit první dojmy. Plyn je hodně citlivý a jakékoli ubrání/přidání cukne autem. Motor se rapidně sbírá od 1500 otáček, kolem 2 tisíc už je slyšet rozbíhající se svist turba a z každého póru je cítit chuť do života. Řazení je lehké, krátké a přesné. Totéž brzdy. Podvozek velmi, velmi tvrdý. A zezadu se line bručení výfuků.

Nechám auto aspoň trochu zahřát (opět chybí teploměr čehokoliv!) a pak se poprvé pustím přes hranici 3 tisíc otáček. Zvuk zhrubne a JCW začne nabírat radostným způsobem rychlost. Ani to tak moc necítíte, spíš vnímáte celou podstatou auta. S narůstajícími otáčkami mu roste touha po rychlosti a jak se ručička propracovává otáčkoměrem, mění se tenhle černý prcek v…

Řeknu to jinak. Znáte ten pocit, když vás někdo “hravý” veze nějakým rychlým autem? Sedíte jako spolujezdec, řidič tam má dvojku nebo trojku, otáčky tak akorát a pak najednou rychle ťukne do plynu a auto poskočí dopředu. Pak trochu přidá a řekne: “A todle je plnej plyn.” Vy se usmějete a říkáte si, že je to fakt dobrý. V tu chvíli řidič přidá ještě víc a řekne: “To byl vtip, teď mám plnej.” A vy se usmějte ještě víc a řeknete třeba něco ve stylu: “Ty voe, dobrý!” A nakonec řidič doopravdy dupne na plyn a už vůbec nic říkat nemusí, protože se řehtáte jako imbecil, držíte se křečovitě madla dveří, aby vám je náhodou ten přískok vpřed nevytrhnul, a říkáte něco velmi inteligentního a objektivního. Například: “Ty p*********čo!”

Zhruba nějak tak JCW jede. A to i na sedačce řidiče. Celý efekt je kombinací několika faktorů. Jedním z nich je samozřejmě motor s dobře naškálovanou převodovkou. Druhým aspektem je potom neskutečně tvrdý podvozek, na kterém cítíte absolutně každý hrbol na silnici. A třetím je pak zvuk burácejících trubek na zadku auta. Tohle všechno spolu s velikostí auta vytváří dojem masivního zrychlení, a to i přesto, že se žádné extrémní (!) drama neodehrává.

Abych byl úplně přesný. JCW je rychlé. Velmi rychlé. A mrštné. Ale nebavíme se tady o drtivých výkonech a krocení bestie. Prostě “to jede” a jede to dost na to, aby se člověk výborně bavil a dokázal vyděsit spoustu pasažérů, a k tomu předjet 98 % všeho, co na českých silnicích potká. Je to tedy v intencích rychlých hot-hatchů. Těch dobrých. Tak, jak to má být.

(Řečeno stručně a jasně – do 200 km/h je dynamika více než slušná :).

Ale…

Několikrát jsem zmínil tvrdý podvozek. A zopakuji to znova. Je opravdu, opravdu tvrdý. Takovým tím “vymlátím ti nejdřív všechny zuby, pak obratle a nakonec ti ještě zpřerážím žebra” stylem. Na okruh bezva, ale na denní ježdění…

Focus RS MkI byl tvrdý. Clio RS bylo tvrdé. Corvette byla tvrdá. Impreza STI totéž. Ale tohle je jiná liga. JCW je prostě uskákaná koza, což má několik neblahých důsledků. Jedním z nich je mírně jankovité chování na rozmlácených silnicích. Na pořádnou zkoušku nebyl čas, ale pravda je taková, že mi krátký rozvor v kombinaci s necitelným odpružením přivodil několik zajímavých momentů v X zatáčkách, kde se prostě tu a tam díra nebo příčný pruh našly. Je potřeba reagovat rychle a především s tím počítat. JCW je prcek a okamžik, který mu stačí pro poskočení kolem svislé osy, je rychlý tak, že nestihnete ani zanadávat.

Ale pozor – aby bylo jasno – že je auto uskákané neznamená, že je nestabilní. Díky širokému nakročení a nulovým převisům se naopak dá říct, že zatáčky auto doslova polyká a žádný oblouk mu není dost ostrý. Pokud je tam alespoň trochu dobrý povrch.

Jiným – mnohem větším – problémem je absence samosvoru na přední nápravě. Při výjezdu z oblouků je nutno velmi citlivě dávkovat plyn, protože auto nemá sebemenší problém protočit na výjezdu vnitřní kolo na první tři rychlosti. A nemusíte jet ani rychle. Stačí se rychleji vnořit do provozu z křižovatky a pokud nemáte v pravé noze cit, vykreslíte ve snaze zrychlit na úroveň ostatních na asfaltu čáru dlouhou 30 metrů. Ani nemrknete.

JCW bylo obuto do letních gum, což při teplotách kolem 3 stupňů přes den a mínusových hodnot v ranních hodinách nebylo zcela ideální. Možná i to přispělo k tomu, že jsem ze začátku hrabal jako pubertální amatér na každé druhé křižovatce. Nicméně i to JCW zvládá s nonšalancí. Prostě tohle chování k němu patří.

Gumy se ostatně nejspíš podepsaly i na mém dojmu z jízdních vlastností, kdy se mi neustále zdálo, že auto nedrží stopu tak, jak by se na podobné přibližovadlo slušelo. A totéž u nájezdových rychlostí. V “referenční” zatáčce jsem byl dokonce výrazně pomalejší než ve služebním 3er (o cca 20 km/h na výjezdu), což mě doslova šokovalo.

Řazení je bezvadné

Velmi mě nadchla převodovka a její ovládání. Dráhy jsou krátké, všechno jde hladce a díky měkčí spojce jsou meziplyny naprostou nirvánou. Po pár desítkách kilometrů jsem se přistihl, že řadím prakticky bez spojky (vedlejší efekt učení meziplynů), což mě později tak vyděsilo, že jsem si málem nafackoval.

Měkčí spojka má kromě tohoto samozřejmě mírné negativum, a tím je prokluz při rychlém řazení, typicky 1-2, 2-3. Namísto sepnutí a kopance spojka “doklouzne” do spojeného stavu, což má příjemný efekt na posádku (neškube to), ale nejsem si jistý, proč to tak je a zda to tak především má být.

Sranda to ale je, brbly brbly

Vtipným prvkem ergonomie je fakt, že kolem šaltpáky máte tři ze čtyř důležitých tlačítek. První zapíná režim sport, druhé vypíná stop/start systém a třetí vypíná stabilizaci. Čtvrté nejdůležitější tlačítko je samozřejmě startovací.

Čudlík s nápisem SPORT je vůbec kapitola hodná zdokumentování. Na první pohled se po jeho stisku zase tak moc nestane, ale stačí ujet 100 metrů a víte, že je něco jinak. Auto zostří reakce na plyn (z nadšených na zbrklé) a kromě toho auto přidá trochu toho exhibicionismu pro okolní chodce a účastníky provozu. Zpředu je náhle slyšet odfukující ventil od turba (BOV) a zezadu chrchlající a práskající výfuk při ubrání plynu. Mojí první reakcí byl hurónský řehot a následné testování zvukového doprovodu k všeobecnému nadšení všech chodců v Hostivaři. První zmínky o bublajícím chrchlotu se derou při ubrání kolem 2 tisíc otáček, nejlepší repertoár ale Mini předvádí v pásmu 2500-4500 otáček.

Krátkodobou elaborací jsem vypracoval jednoduchý postup, jak dát v okruhu 200 metrů všem najevo, že jedu. Přidat na trojku, vytočit motor cca na 3 tisíce, pustit plyn. Po pár vteřinách a explozích směsi ve výfukovém potrubí potom s meziplynem odřadit na dvojku a nechat auto setrvačností dobrzdit na úroveň 2 tisíc otáček a pak znovu přidat a celé zopakovat. K popukání. Alespoň prvních pět minut.

Další negativa

  • Auto na nerovnostech zní, že se každou chvíli rozpadne. Interiér drnčí, praská, vrže.
  • Hluk je všudypřítomný a ve sportovním režimu je představa cesty delší 100 km otřesná. V normálním režimu tipuju 200 km, než vám začne třeštit hlava. A to i přesto, že jsem fanda hot-hatchů a nepohodlných přibližovadel.
  • Velkým překvapením byl zcela nečitelný tachometr. Díky navigační jednotce ručičku tvoří takový malý oranžový bazmek, jehož polohu při jakkoli rychlejší jízdě nemáte šanci odhalit. Ještě že je digitální rychloměr v poli otáčkoměru.

tacho

  • Pokud někdo řešíte spotřebu u podobného auta, průměr 11,5-14,2 podle stylu jízdy mluví za vše. Nejnižší dosažené číslo bylo 10,1.

No a celkově…

Je pochopitelné, že JCW kabrio si nejspíš nikdo nekoupí jako jediné auto. Na to je moc hlučné, moc tvrdé, moc uskákané, moc “frikulínské”. A drahé (832 tisíc vč. DPH základní verze JCW kabrio; obyčejný Mini JCW potom 750 tisíc).

Jenže pozitivní stránka věci také není jednoznačná, a u tohohle auta bych opravdu nevěděl, proč si ho koupit. Jede, ale ne tak, aby mi to rvalo žíly. Vypadá roztomile, budí pozornost a děti mi na ulici mávají. A? Co dál?

Celý víkend s tímhle prckem jsem si kladl otázku, kdo si JCW kabrio cíleně koupí. A nepřišel jsem na to. Člověk musí být asi core fanda do Mini, jinak nevím.

Tři dny s tímhle nakrklým prckem mě bavily. Dost jsem se zasmál. Vyděsil souseda krátkým svezením. Nejspíš vyklepal v L. nutnost porodit dalšího juniora. Užil si pozornosti ostatních. Projel se v noci po okreskách a jel do práce o 3 minuty rychleji než obvykle. A tím to skončilo. Rád jsem ho vrátil.

Na to, že by mělo jít o maximální možnou esenci fun-caru, je to vlastně tak trochu zklamání.

P.S.

Aby to nevyznělo tak negativisticky, musím jednu krátkou doušku. Když se Mini drží pod krkem a jede se na krev (což je v mém věku spíše snová metafora), dokáže JCW pracovat s úsilím a odhodláním. Odevzdává spoustu energie a snažení a je to radost, je to prožitek. Jenže na tohle není IMHO JCW stavěné. Ne jako kabrio, ne jako stylish Mini za 900 táců. Prostě ne.

No comments